Je to hodnota, kterou si každý golfista opečovává jako oko v hlavě. Veličina, kterou z hlavy vysype, i když ho vzbudíte o půlnoci. A geniální vynález, který golfu umožňuje postavit proti sobě jakékoliv dva hráče bez ohledu na jejich schopnosti. Golfový hendikep. Jak vlastně toto číslo definující míru golfových schopností každého hráče vzniklo?
Unikátní složka golfové hry, která „srovnává šance“ všech hráčů. Věc, která ve sportu nemá rovno snad s výjimkou šachového ELa. A záležitost, jejíž historie sahá až zpátky na konec 17. století. Tehdy se první zmínka o golfovém hendikepu objevila v deníku skotského studenta medicíny Thomase Kincaida z Edinburghu. Kincaid si poznamenal princip „obdarování hráčů ránami na jednotlivých jamkách“. Další zmínka se objevila na tomtéž místě o necelé století později v historických análech Ctihodné společnosti golfistů z Edinburgu, která zahrnovala poznámku vyrovnávání dovednostních náskoků mezi golfisty. Konečně v Příručce golfistů z roku 1857 se jistý Henry Brougham Farnie (jinak především britský libretista francouzských oper) rozepsal o systému, podle kterého se „vyrovnávací princip“ řídil. Nejednalo se o nic oficiálního. V golfových klubech poloviny 19. století bylo tak málo hráčů, že se všichni navzájem znali a vyrovnávání probíhalo – někdy pravda komunikačně poněkud divočeji – ad hoc. Slabší golfista mohl dostat k dobru jednu ze čtyřech variant: „third-one“ aneb jednu ránu každé tři jamky, „two-One“ totiž ránu každé dvě, „one-more“ tudíž jednu ránu na jamku nebo nejlépe „two-more“ což jsou rány na jamku dvě.
Samotný termín hendikep je odvozený od hazardní hry či dohadovacího způsobu řízení ze 17. století. Spočíval ve vypsaní předmětu sázky nebo vyjednávání a následné vsunutí dlaní obou aktérů do čepice (odtud „hand in cap“). Pokud oba ruku vyndali otevřenou, došlo k uzavření dohody či směny, zatímco jedna pěst sevřená znamenalo odmítnutí. Termín se záhy přenesl do dostihového sportu, v druhé polovině 19. století se objevuje i v golfových záznamech. Záhy poté vzniká termín „par“, který rozlišoval jamky podle délek a obtížnosti.
S britským golfovým boomem na přelomu 19. a 20. století, kdy pomalu vznikaly oficiální struktury a začali se objevovat profesionální hráči, přestal „systém na dohodu“ dostačovat. Hráči se přestali vzájemně znát a vzhledem k častým sázkám ve hře plus zahrnutým penězům docházelo k častým podvodům. Takže vznikl tlak na jakýsi oficiální systém, který by hendikapy zprofesionalizoval a zaštítil. Nakonec se první plošný hcp-systém podařilo prosadit na konci 19. století v britské asociaci ženského golfu, skutečný průlom přinesli až Američané v druhé dekádě století dvacátého. Leighton Calkins postavil dodnes platné základy ratingu jednotlivých hřišť, stejně jako hodnocení hráče na základě určitého počtu jeho posledních výsledků. Pokud zkrátka chcete v Americe golfový hendikep, musíte za posledních dvanáct měsíců odehrát na ratifikovaných hřištích minimálně dvacet her, ze kterých se nejlepších deset bude počítat do vašich golfových dovedností. A tento základ systému v jistých modifikacích pokračuje v golfu dodnes.
Pro totální amatéry: Jak to teda funguje na hřišti samotném? Poněkud zjednodušeně tak, že si každý hráč po dohrání kola od svého počtu ran odečte svůj hendikep. Pokud máte „průměrný hendikep“ 27 a zahrajete dvojcifernou osmáctku (99 úderů), je váš „skutečný“ výsledek 72 (99 mínus 27) a váš „golfově dokonalý“ soupeř s handicapem 0 musí obejít hřiště tzv. na par, aby vás vyrovnal (72 mínus 0 rovná 72). Takto můžete porovnat prakticky jakékoliv dva golfisty. Díky systému, který je sice jednak nyní poněkud sofistikovanější (hcp se udává v desetinných číslech), ale stále dělá z golfu onu nádhernou hru, kde proti sobě mohou hrát hráči – pokud chtějí – na jakkoliv rozdílných úrovních.
