Děkujeme našim VIP partnerům za podporu

Foto: Facebook Dana McLaughlina

Deset tisíc hodin ke slávě Dana McLaughlina

Stojíte na greenu, máte před sebou sedmimetrový putt a představujete si, jaké by to bylo, kdyby na něm viselo vítězství na nějakém turnaji nebo dokonce na Masters? Kochali jste se někdy myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby golf ‒ ta zábava, na kterou si složitě snažíte urvat čas na úkor práce nebo rodiny, ta zábava, která vás stojí nějaké to čísílko na vašem účtu, ta zábava, ze které si odnášíte střídavě euforické zážitky i momenty, kdy by hole měly kosmickou rychlostí letět do kouta ‒ byla vaším zaměstnáním? Kdybyste byli skutečný golfový profesionál?

Možná ano, možná ne. V českých golfových reáliích to není snadno dosažitelný cíl, i v tradičnějších zemích se na tuto cestu nastupuje velmi brzo a často „cestující“ pohoří. To ovšem nebrání tisícům golfových nadšenců snít. Ale jen jeden z nich, Dan McLaughlin, se do realizace tohoto snu veřejně pustil. V dubnu 2010 tento profesionální fotograf, který do té doby nikdy v kuse neobešel osmnáctijamkové hřiště, vyhlásil, že se jde stoprocentně věnovat golfu a během deseti následujících let se chce prosadit na profesionální Tour.

Premisa nebyla komplikovaná. Americký spisovatel Malcolm Gladwell ve své knize The Outliers (v češtině vyšlo jako Mimo řadu) zpopularizoval koncept 10 000 hodin. Objemu času, který student musí věnovat svému oboru, aby jej dokonale ovládl. Beatles si svých deset tisíc hodin odehráli při svých nekonečných hodinách hraní po barech v Hamburku, Tiger Woods ‒ příklad, který Gladwell přímo použil – poprvé chytl do ruky golfovou hůl ve dvou letech a svých deset tisíc hodin měl odehraných v době, kdy nastupoval ke studiu na Stanfordu. McLaughlin plánoval těchto deset tisíc hodin absolvovat „zhuštěně“ během následujících šesti let (vychází na cca 30 hodin tréninku týdně) a svou cestu mínil dokumentovat na blogu pojmenovaném The Dan Plan. Nejen golfová média na začátku zaržála nadšením. Takový pokus v přímém přenosu. A 5. dubna 2010 tak Dan McLaughlin pod pečlivým dohledem řady fanoušků a pozorovatelů absolvoval první dvě tréninkové hodiny.

Trvalo pouhý rok a půl, než ‒ s odmazáním 3700 hodin tréninku ‒ někdejší fotograf McLaughlin posunul svůj handicap na úroveň 5,9, hladinu, která ho posouvala mezi šest procent nejlepších golfistů na planetě. Dalších šestnáct měsíců pak zabralo posunutí mezi nejlepší jedno procento. 20. dubna 2014 Dan McLaughlin na sociálních sítích ‒ kde postupně rostla sledovanost jeho projektu ‒ oznámil odehrání kola v paru. Za pět tisíc hodin se někdejší stoprocentní hobbík dostal tam, kam se podívá jeden golfista ze sta! V té době se jeho hendikep pohyboval na úrovni 2,6. Pokud v tomto momentu přemítáte, jestli jste jméno McLaughlin v nějakém golfovém přenosu opravdu nezaslechli, pak vězte, že pokud ano, jednalo se o shodu jmen. 20. duben 2014 byl pomyslným vrcholem, nejvzdálenějším bodem, kam se McLaughlin ve své honbě za golfovou „dokonalostí“ dostal. O pár měsíců později, s necelými šesti tisíci hodinami na pomyslné tréninkové pažbě, totiž zatweetoval: „Dneska jsem si poranil záda.“ A projekt, tak dobře rozjetý, se ‒ eufemisticky řečeno ‒ zadrhl. Už před zraněním jeho hra „stagnovala“, hendikep se propadl zpátky k hladině 5,5 a McLaughlin se nezlepšoval, jak si představoval. Když mu začalo házet klacky pod nohy i zdraví, ten dobře vymyšlený plán na deset tisíc hodin cesty k dokonalosti se zasekl. A v květnu 2015 po konzultaci s chiropraktikem fakticky oznámil konec svého projektu.

Na kvalifikační turnaj o PGA kartu to nebylo. Jako inspirace a studnice zkušeností pro tisíce nadšených enthusiastů nicméně jeho projekt zafungoval více než solidně. McLaughlin na základě systematického tréninku obrovským způsobem zlepšil svou hru a z třicetiletého hobby hráče se během pěti let stal velmi kvalitní amatér. On sám přitom upozorňuje, že na vrcholu jeho schopností se mu nikdy nepodařilo propojit všechny aspekty jeho hry do jednolitého celku, což by jeho výsledky posunulo ještě o kousek dál. Jeho tréninkové metody a zápisky z jeho cesty nicméně pro další aspiranty mohou být studnicí zajímavých postřehů a celý projekt inspirací pro někoho dalšího, kdo se rozhodne splnit si sen být profesionálem. Nebudete to třeba vy?

Reklama

Líbil se Vám článek?

Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na LinkedIn
Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PřihlaSte se k odběru našeho newsletteru