Foto: archiv redakce

Podporujme „svůj“ klub i tím, že tam utrácíme, vyzývá šéfredaktor

HLUBOČINKA Než se poznal s golfem, hrál na vysoké škole hokejbal a dokonce byl chvilku i funkcionářem vznikající ligy. Na golfu má rád individualitu, ale i možnost setkávat se s jinými lidmi. A co si myslí o budoucnosti českého golfu? Věří, že je dobrá, jen tomu my ostatní musíme víc pomáhat ‒ třeba tím, že na svůj klub nemyslíme jenom když si chceme zahrát, ale chodíme tam nakupovat nebo se najíst… 

Šéfredaktor magazínu HrejGolf.cz Pavel Daniel většinou zpovídá jiné. Právě dneska slaví svoje padesáté narozeniny a tak jsme si prohodili role. Napadlo mě, že by naše čtenáře mohlo zajímat, kdo dává našemu magazínu konkrétní podobu.

Vzpomeneš si na svoje první setkání s golfem? A kdo tě ke golfu přivedl?

Moje první setkání s golfem bylo v roce 1997. Pracoval jsem tehdy v pražské pobočce ING Barings, dnes NN, a byl jsem s kolegyní v Amsterdamu v centrále banky na nějakém delším vzdělávacím pobytu. A pamatuju se, že ona intenzivně hledala obchod, kde by mohla koupit golfovou rukavici pro svého přítele. V těch časech to totiž ještě v Československu bylo téměř nedostatkové zboží. Ale vážně. Pak jsem se s golfem potkal, už coby uchazeč o zelenou kartu, v roce 2003. Vlastně mě k němu přivedla maminka mojí ženy, tedy tchýně.

Dělal jsi i nějaké jiné sporty?

Tak dlouho a tak intenzivně jako golf ne. Pravdou ale je, že když jsem studoval vysokou školu, tak jsem ve druháku zorganizoval, jak se tehdy říkalo v „kruhu“ spolužáků mužstvo pro hokejbal, tedy hokejbalovou ligu. Dokonce jsem se stal na velmi krátkou dobu i nějakým funkcionářem tehdy po revoluci v roce 1989 nově vznikající organizace hokejbalové ligy. Hmm, jenže stačilo pár zápasů, při kterých mi protihráči hokejkami „vyčistili zuby“ a přišlo i zkouškové období, takže rázem bylo po sportovních výkonech a mé kariéře hokejbalového bosse.

Co pro tebe znamená golf? Co je pro tebe nejcennější?

I po právě popsané zkušenosti, podpořené také výkony ve středoškolských fotbalových pohárech, kdy jsme většinou prohráli, co se dalo, jsem se utvrdil v tom, že kolektivní sporty nejsou pro mě. Tedy pro moje nervy. Takže na golfu nejvíc oceňuju to, že za výkony, umístění, úspěchy a neúspěchy si může každý výhradně sám. Jasně, i v golfu tě můžou ovlivnit soupeři nebo rozhodčí, ale vždycky nakonec je jen na mně, jak zahraju. Takže vynikne individualita a osobnost a schopnosti uřídit k nejlepšímu výkonu sám sebe. Golf pro mě dneska znamená oddych, relax, vypuštění „ventilu“, ale i setkání se s lidmi, se kterými si mám co říct nebo se zasmát a pobavit.

Proč bys doporučil nováčkovi právě golf?

Právě proto. Právě nováček se v golfu musí a může spolehnout při dosahování úspěchů jen sám na sebe. A to ho může nakopnout mnohem víc než cokoliv jiného. Nemůže se vymluvit, že za špatné umístění v turnaji nebo rekreační hře může kolega, který neproměnil penaltu, nebo rozhodčí, který přece neviděl, že nestál v ofsajdu. Takové věci v golfu odpadají. Jsi tu jen ty a jamka. Nic víc.

A před čím bys ho naopak varoval?

Varovat před golfem? To snad ani ne. Varoval bych spíš před lidmi. Všude se najdou výjimky, které chtějí udělat z něčeho pěkného to ošklivé. Ale v golfu jich je naštěstí menšina.

Hraješ teď v Hostivaři. Proč právě tam?

Vyzkoušel jsem několik klubů. Nejvíc se mi líbí ale zázemí, možnosti a příležitosti a tréninkové výkony a samotní trenéři právě v Hostivaři.

Jaká jiná hřiště znáš? Které z těch nedomovských se ti nejvíc líbí a proč?

Hřišť znám osobně dost, ale ne tolik, abych si dovolil hodnotit. Strašně rád jsem chodil po nejrůznějších turnajích nejen sám, ale i se synem. S ním jsme projeli opravdu hodně kilometrů za hřišti nejen po Česku, ale i po okolních státech a vzdálenějších destinacích. Nechci se vymlouvat, když se mě ptáš na to, jaké hřiště se mi líbí nejvíc, ale nemám jedno či dvě nejoblíbenější. Líbí se mi areály, které nejsou jednotvárné, umějí překvapit nečekaným bunkrem, záhybem, horou nebo tvarem greenu. Typově třeba hřiště ve slovenském Penati nebo české Dýšině či Kynžvartu nebo Mariánských Lázních. Ale to jsou opravdu namátkové příklady. Co fakt nesnáším je voda, opravdu hodně. Co mě láká a kde jsem moc často nehrál a kam bych opravdu rád zašel častěji jsou areály v Arábii, líbí se mi tamní hřiště, jejich prostředí. Palmy, moře, slaný vzduch.

Kde nejdál jsi hrál?

V Česku na východě na hřišti v Čeladné a na západě na Hazlově. A v zahraničí? Začnu oklikou. Mám dost chatrný zdraví, takže mě většinou potkávaly před odjezdem v jarních či zimních měsících takové „typické” události: Někdo kýchl v metru a já pak, když jsem měl někam odjet, skončil místo toho většinou ve špitále na dýchacích přístrojích. Ale z cest, které se mi podařilo uskutečnit, tak jsem nejdál asi hrál v egyptském Steigenberger Golf Resort v El Gouně.

Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou historku z golfu?

Mojí nejveselejší příhodou z golfu je ta, kdy jsme na hřišti v Hodkovičkách hráli plný flight s jednou kamarádkou, která s golfem tehdy začínala. Jenže jsme si nevybrali zrovna ten správný čas na začátečnické sportovní výkony a tak nás tehdy marshal, tedy hlavní rozhodčí hřiště, přišel několikrát upozornit na to, abychom nezdržovali. Na jedné z posledních jamek hřiště se ale ona kamarádka dostala do opravdu velkých nesnází a už víc než dlouho hledala míček. Nedařilo se ho najít. A když to viděl marshal, který nás přijel mezitím znovu popohnat, zeptal se jí: „Máte se?“ Myslel samozřejmě, jestli našla míček. No a ona kamarádka, neznaje ještě dokonale golfovou hantýrku, přestala úplně hledat míček, rozzářila se, dala ruce v bok a začala odpovídat: „Myslíte mě? Já se mám teď báječně. Hrála jsem…“ Marshal vytřeštil oči a než ona znovu spustila, odbyl ji: „Myslel jsem, jestli jste našla míček.“ My ostatní se váleli smíchy na zemi, ale onen muž jen koulel očima, takže jsme se rychle zvedli a míček naštěstí našli. V golfu totiž může být každá úsměvná historka takovou malou schválností.

Máš nějaký rituál během hry?

Rituály… no jo. Já nemám ale žádné speciální rituály. Snažím se vždycky před každou ranou soustředit jen na to, abych neudělal nějakou chybu. Opakuju si proto, jak to udělat správně. Jenže protože málo trénuju, aspoň to říká trenér, ne vždy to pak skutečně vyjde. No a já si pak říkám, jak jsem jenom mohl udělat řidičák? Před ním jsem si přece taky vždycky říkal: Připoutat se, zkontrolovat zpětná zrcátka, ruční brzdu a sedadlo. A můžeme jet. No a vidíš, v golfu tohle asi neplatí. Nebo něco dělám asi opravdu špatně.

Už sis letos zahrál v rámci karantény nebo ještě ne?

Letos jsem stihl jen trénovat v lednu a únoru, od března jsem mimo kvůli komplikacím s dýcháním. Zas ten špitál. Takže se těším, až znovu vezmu hole do ruky.

Golfu se v poslední době moc nedaří, hráčů spíš ubývá… Čím to podle tebe je?

Hmm… Myslím si, že už tu prostě není tolik lidí, co by je to mohlo bavit. Kluby jsou tak vděčné i za minimální růst návštěvnosti a přírůstky členů. Jak ale zvýšit atraktivitu golfu v konkurenci dalších sportů, to je opravdu na pořádnou studii. Já bych třeba vsadil na propracovanější cenovou nabídku „fíček“, tedy poplatků za hru v časech, které nejsou až tak vytížené nebo propracovanější balíčky, jak už to řada klubů dělá. Spojit golf nejen s jídlem, ale třeba i nějakou výraznější slevou v e-shopu či golfovém centru. Hodně lidem vadí, že třeba ceny oblečení na golfu tu opravdu nejsou „user friendly“. Když si vezmeš, že třeba v Turecku koupíš trička s límečkem za dvě tři eura…

Dělají kluby dost pro to, aby se situace zvrátila?

Já myslím, že ano. Vždycky můžeš říct, že můžou dělat víc, líp a jinak. A většina z nich se o to fakt snaží. Ty co ne, rychle skončí. Jenže ani to, že se snaží, nemusí stačit. Vždycky je smutné, když nějaký resort, který má prima hřiště, musí kvůli nezájmu lidí ukončit aktivitu. A přitom třeba stačí málo. Jednou za týden si dojít zahrát golf, koupit si kozí sýr z farmy, nebo prostě utratit v tamní restauraci víc peněz než obvykle. Vím, zní to jednoduše, ale někdy ani to nestačí a zkrátka se nepovede přivést dost lidí. Co mě ale v Česku chybí a není to jen v golfu, je opravdu systémová a smysluplná podpora státu sportovním aktivitám. Nemyslím jen čistě dotace na hřiště nebo nějaký obskurní systém výběrových řízení pro rozdělování peněz. Myslím systém, který by opravdu zaručoval podporu. Možná to hodně zjednoduším, ale princip by měl být takový: Máme v tomhle městě pět klubů a deset milionů korun. Takže ty klube budeš podporovat děti, seniory, budeš pořádat jednou za měsíc veřejná setkání a diskuze s lidmi okolo hřiště, ty další klube budeš mít na starosti jejich golfovou přípravu a trénink, a tak dále a stát vám za to každému dá dva miliony korun. Vím, že to tak nějak možná funguje i teď, jenže samy kluby říkají, že ne vždy to je čisté, průhledné a transparentní. A v tom to je. V Česku se, nevím proč, neumíme inspirovat systémy ze zemí, které fungují už třeba léta. Faktem ale je, že na nedostatek lidí si stěžují i v zemích, které mají zavedené golfové aktivity a jejich podporu už léta. Třeba Britové nebo Američani.

Jaký bude mít nouzový stav dopad na sezónu a vůbec na budoucnost golfu? Tipuješ, že nějaká hřiště zkracují?

Opravdu upřímně věřím, že tak do krajnosti, jako je krach hřišť to nepůjde. Ale to se uvidí. Navíc pořád nevíme, co ten zpropadený vir může udělat. Důležité podle mě bude, jaké bude léto. Šance, že kvůli obavám z cestování do zahraničí zůstane v Česku víc lidí a že utratí peníze třeba v golfu, tu je velká a může znamenat pro kluby záchranu nebo přímo vzpruhu. Nouzový stav, respektive zákaz sportovních aktivit snad netrval tak dlouho, aby zničil u většiny klubů hospodaření natolik, aby zanikly. Věřím proto, že golf bude mít i po něm, tak jako i další obory, sice velké šrámy, ale přežije virové řádění „ve zdraví“.

HrejGolf.cz vychází už skoro půl roku. Co tě nejvíc potěšilo jako šéfredaktora?

Nejvíc mě udělalo radost vůbec to, že se nám podařilo projekt rozjet a při těžkých časech ho udržet. Jsem moc rád, jak je vidět, že lidi chtějí sledovat nové podniky. Chtějí číst „nějak jinak“ zpracované golfové náměty a texty. A radost mi dělají i reakce čtenářů a jejich odezva A také to, že mě oslovují novináři a chtějí s námi spolupracovat. Chtěl bych samozřejmě, aby si nás ještě víc všímaly nejen kluby, ale i inzerenti, společnosti, které mají nějaké zajímavé nápady a aktivity.

Pavle, díky za rozhovor a všechno nejlepší k narozeninám!

Pavel Daniel (50)

Foto: archiv redakce

Golf hraje od roku 2003. Aktuální HCP je 29,8. Aktivně turnaje nehraje už sedm let. Na bedně byl několikrát, prvenství má ale zatím jen jedno, a to ze hřiště v pražských Hodkovičkách. „Vyhrál jsem tehdy mimo jiného basu piv,“ vzpomíná. Jeho oblíbenou značkou holí je Cobra, nyní Titleist, driver má King Cobra LD 10,5, dřevo Callaway 3. „Nemám rád příliš tvrdé a příliš měkké míčky. Takže nějaký ‚střed‘,“ říká. Není vyhraněným milovníkem sportovních ikon, ale svého času se mu líbil Camilo Villegas ‒ a to kvůli doslova spidermanovským cvičením při puttování a hlavně proto, že hrál holemi značky Cobra. A samozřejmě Tiger Woods, i s jeho chybami a přešlapy. „Z domácích golfistů opravdu nesmírně obdivuju všechny, co se dokázali prosadit ve světě,“ tvrdí.

Reklama

Líbil se Vám článek?

Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na LinkedIn
Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru
Share on linkedin
Sdílet na LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PřihlaSte se k odběru našeho newsletteru